Ivan Petrovič Pavlov

Zvětšit :::

Datum narození: 14. září 1849 Místo narození: Ryzan, Rusko Datum úmrtí: 27. února 1936. Místo úmrtí: Leningrad, Rusko ŽIVOTOPIS: Ivan Petrovič Pavlov – jeho dětství a léta studentská. Ivan Petrovič Pavlov se narodil 14. září roku 1849 v Ryzani, kde jeho otec Peter Dmitrijevič Pavlov působil jako vesnický kněz. Malý Ivan studoval nejprve církevní školu v Ryzani, později přestoupil na tamější teologický seminář. Inspirovaný progresívními myšlenkami D. I. Pisarova, což byl nejvýznamnější ruský literární kritik po roce 1860, a I. M. Secherova, otce ruské fyziologie, opustil Pavlov své náboženské povolání a rozhodl se zasvětit svůj život vědě. V roce 1870 se nechal zapsat na fakultu fyziky a matematiky a navštěvoval tamější kurzy přírodních věd. Pavlov se vášnivě pohroužil do studia fyziologie, která ve skutečnosti zůstala základní a nejdůležitější záležitostí celého jeho života. Již během tohoto prvního kurzu, ještě ve spolupráci s dalším studentem, Afanasyevem, publikoval svoji první naučnou odbornou publikaci, fyziologické dílo o pancreatických nervech. Toto dílo bylo široce uznávané a za svůj hodnotný obsah oceněné „Zlatým vyznamenáním“. V roce 1855 Ivan Petrovič Pavlov dokončil svá studia s výjimečným prospěchem a vynikajícími výsledky a obdržel titul „kandidát přírodních věd“. Ivan Petrovič Pavlov – pokračuje ve studiích i ve své výzkumné práci. Hnán svým ohromujícím zájmem o fyziologii, se nicméně rozhodl, že bude ve svých studiích pokračovat, a nastoupil na Akademii lékařské chirurgie do tamějšího třetího ročníku. V roce 1879 ji dokončil, a opět byl oceněn „Zlatým vyznamenáním“. Po konkurenční zkoušce I. P. Pavlov získal členství v Akademii a toto mu, společně s jeho funkcí „ředitele fyziologické laboratoře“ na klinice slavného ruského klinika, S. P. Botkina, dovolilo pokračovat v jeho výzkumné práci. V roce 1883 představil svoji doktorskou tezi, pojednávající o „separatistických nervech srdce“. V této práci rozvinul svoji myšlenku nervů, za použití příkladu zesilujících se srdečních nervů, které objevil, a nad to uvedení základních principů trofických funkcí nervového systému. V této práci, stejně jako ve svých jiných dílech, vycházel především z laboratorních výzkumů na Botkinově klinice. Ukázal zde, že existuje základní vzorec v reflexních regulacích aktivity oběžných orgánů. V roce 1890 byl Pavlov pozván, aby organizoval a řídil odbor fyziologie na Institutu experimentální medicíny. Pod jeho vedením, které pokračovalo po dobu celých 45 let, tedy až do konce jeho života, se tento institut stal jedním z nedůležitějších center fyziologického výzkumu. V roce 1890 byl I. P. Pavlov jmenován profesorem farmakologie ve Vojenské lékařské akademii a o pět let později byl pak jmenovaný na tehdy neobsazené místo profesora fyziologie, na kterém byl až do roku 1925. Ivan Petrovič Pavlov – výzkum fyziologie trávení. Bylo to na Institutu experimentální medicíny, kde Pavlov letech 1891 až 1900 prováděl převážnou část svého výzkumu fyziologie trávení. Bylo to právě tady, kde vyvinul chirurgickou metodu „věčného“ experimentu se širokým využitím fistulí, které umožnily, aby funkce nejrůznějších orgánů byly kontinuálně pozorovány při relativně normálních podmínkách. Tento objev otevřel novou éru ve vývoji fyziologie, až do té doby byl hlavní používaný způsob akutní pitva a funkce organismu byla do této doby dosažena jen procesem analýzy. To znamená, že výzkum do funkcí nějakého orgánu vyžadoval přerušení normálního vzájemného vztahu mezi orgánem a jeho prostředím. Taková metoda byla nepřiměřená jak způsobem určování, jakým byly funkce nějakého orgánu regulovány, tak objevováním zákonů řídících organismus při normálních podmínkách jako celek – to byly problémy, které překážely rozvoji všech lékařských věd. Pavlov se svojí metodou výzkumu otevřel cestu novým pokrokům v teoretické i praktické medicíně. S extrémní jasností předvedl, že nervový systém hraje dominantní podíl v regulaci zažívacího procesu. Tento objev je ve skutečnosti základem moderní fyziologie trávení. Pavlov vytvořil na tomto poli ve svém výzkumu známé výsledky, které měli v praktické medicíně veliký význam, které v roce 1895 přednášel a v roce 1879 publikoval pod titulem „Přednášky o práci hlavních trávicích žláz“. Ivan Petrovič Pavlov – výzkum podmíněných reflexů. Pavlův výzkum fyziologie trávení ho logicky vedl k tomu, aby vytvořil vědu o podmíněných reflexech. Ve svém studiu reflexní regulace aktivit zažívacích žláz, věnoval Pavlov speciální pozornost fenoménu „duševních sekrecí“, které jsou způsobené potravními podměty, které jsou v jisté vzdálenosti od zvířete. Byl zaměstnán metodou, kterou v roce 1895 rozvinul jeho kolega D.D. Glinski, zakládáním fistulí vývodů slinných žláz. Pavlov byl schopný provést experiment dle povahy těchto žláz. Série experimentů způsobily, že Pavlov odmítl subjektivní interpretaci „psychické“ slinné sekrece, a na základě Sechenovy hypotézy, že psychická aktivita byla výrazem přirozenosti, soudil, že dokonce i tady byl reflex zapojen, ačkoliv nebyl stálý, ale dočasný nebo podmíněný. Tento objev funkce podmíněných reflexů způsobil, že je možné studovat všechny duševní aktivity objektivně, namísto docházení k subjektivním metodám, jak to bylo až dosud nezbytné. Nyní bylo možné vyšetřovat experimentálními prostředky ty nekomplikovanější vzájemné vztahy mezi organismem a jeho vnějším prostředím. V roce 1903 na 14. Mezinárodním lékařském kongresu v Madridě četl Pavlov pojednání s názvem „Experimentální psychologie a psychopatologie zvířat“. V tomto pojednání byla definována podmíněnost a byly určené další reflexy, a dále bylo předvedené, že podmíněný reflex by měl být považovaný za základní psychologický fenomén, který je zároveň také fyziologickým. Z toho vyplývá, že podmíněný reflex byl záchytným bodem k mechanismu těch nejrozvinutějších forem reakcí zvířat a lidí k jejich prostředí, a byla udělána objektivní studie jejich možných duševních aktivit. Následně pak v systematickém programu výzkumu Pavlov transformoval Schenenovův teoretický pokus k objevení mechanismu reflexů psychických aktivit do experimentálně osvědčené teorie podmíněných reflexů. Jak materialistické směrnice učí na zákonech řízení aktivity živých organismů, odvodil Pavlov pro teorii reflexů 3 principy: 1.)princip determinismu, 2.)princip analýzy a sytnézy, 3.)princip struktury. Vývoj těchto Pavlovových principů, a také jeho vyučování, velmi napomohlo k budování vědecké teorie medicíny, a k objevení zákonů řídících funkce organismu jako celku. Experimenty uskutečněné Pavlovem a jeho žáky ukázaly, že podmíněné reflexy pocházejí z kůry mozkové, která jedná jako primární distributor a organizátor všech aktivit organismu, a která je zodpovědná za delikátní rovnováhu zvířete s jeho prostředím. V roce 1905 bylo ustanovené, že by se nějaký externí agent, s obyčejným reflexem splývající, mohl stát podmíněným reflexem pro sestavení nového podmíněného reflexu. V souvislosti s objevením tohoto hlavního požadavku Pavlov pokračoval ve vyšetřování „umělého podmíněného reflexu“. Výzkum v Pavlovových laboratořích, který probíhal po celé desítky let, nejprve odhalil základní zákony řízení činností velkých hemisfér kůry mozkové. Mnoho fyziologů bylo do problému rozvíjení Pavlovových základních zákonů řízení aktivit mozku vtaženo. Jako výsledek tohoto výzkumu vznikla jednotná Pavlovova teorie vyšší nervové aktivity. Ivan Petrovič Pavlov – na vrcholu slávy, získává Nobelovu cenu. V raných stupních svého výzkumu byl Pavlov odměněn světovou chválou a uznáním. V roce 1901 byl zvolený členem korespondentem Ruské akademie věd. V roce 1904 byl oceněn Nobelovou cenou a v roce 1907 byl zvolený akademikem Ruské akademie věd. V roce 1912 obdržel čestný doktorát Cambridgeské univerzity a během následujících let také čestné členství v četných vědeckých společnostech v zahraničí. Nakonec na doporučení lékařské akademie v Paříži byl v roce 1915 oceněný Řádem legie cti. Zvláštní usnesení vlády po Velké říjnové revoluci, které bylo 24. ledna 1921 podepsáno Leninem, zaznamenalo výjimečné včdecké služby akademika I.P. Pavlova, které mají pro pracující třídu celého světa enormní význam. Komunistická strana a sovětská vláda dohlédla na to, aby Pavlov a jeho spolupracovníci dostali pro vědecký výzkum neomezený prostor. Sovětský svaz se stal prominentním centrem pro studium fyziologie, a skutečnost, že se 15. Mezinárodní fyziologický kongres konal 9. až 17. srpna roku 1935 právě v Leningradě a v Moskvě, zřetelně ukazuje, že bylo jako takové také uznávané. Pavlov zaměřil celou svoji neúnavnou energii směrem k vědeckým reformám. Mnoho úsilí věnoval transformaci fyziologické instituce, jím vedené, do světových center vědy. A je všeobecně potvrzené, že byl v této své snaze velmi úspěšný. Pavlov živil velkou školu fyziologickou, která vyprodukovala mnoho slavných žáků. Nejbohatší vědecké dědictví – brilantní skupinu žáků, která pokračovala v rozvíjení myšlenek a nápadů svého učitele, a mnoho svých následovníků po celém světě, opustil. V roce 1881 se Pavlov oženil s přítelkyní Seraphimou Vasilievnou Karchevskayou, učitelkou a dcerou lékaře Černomořské flotily. Při svém prvním těhotenství jejich dítě potratila. Říká se že proto, že musela za svým příliš rychle chodícím manželem utíkat. Poté však měli syna, Wirchika, který ještě jako dítě zemřel velmi náhle. Jejich další tří synové byli Vladimír, Viktor a Vsevolod. Jeden z nich byl velice známý fyzik a profesor fyziky v roce 1925 v Leningradě. Měli spolu také jedinou dceru, Veru. Dr. I. P. Pavlov zemřel 27. února v Leningradě.